První čtyři jarní kola F:NL jste vynechal kvůli trestu za červenou kartu z pohárového zápasu proti Opavě. Jak jste se s tak dlouhou
pauzou vyrovnával?
Musím říct, že to pro mě bylo hrozně náročné. Trénoval jsem
s tím, že měsíc nemůžu hrát. Vlastně měsíc a týden, protože tam byla ještě
reprepauza. Vyšlo mi to fakt blbě, nastoupit jsem mohl až po skoro měsíci a
půl. Celý týden makáte naplno a stejně víte, že o víkendu budete na zápase
maximálně jako divák. Byla to pro mě
těžká situace.
O to těžší, že jste si pak musel znovu vybojovat místo v základní
sestavě…
Je to tak. Zrovna první zápas, co jsem mohl hrát, jsem hrál.
V týmu jsme měli nemoc a někdo vypadl ze sestavy. Potom jsem ale čtyři
zápasy chodil do hry jenom z lavičky – na posledních dvacet, třicet minut.
Do základu jsem se vrátil na nejdůležitější část sezony, kdy se rozhodovalo,
kolikátí skončíme.
Kdy nastal zlom a povedlo se vám přesvědčit trenéra, že
si místo v úvodní jedenáctce opět zasloužíte?
Pamatuju si, že jsme doma hráli proti béčku Olomouce. Začínal
jsem na lavičce, zápas se nám nepovedl a prohráli jsme 0:3. Další týden měl
trenér v kabině proslov. Mluvil o tom, že teď je tady nejdůležitější fáze
sezony. Taky nám říkal, že je jedno, kdo nastoupí. Že na to nemáme koukat a
musíme se chovat jako jeden tým. Zrovna po zápase s Olomoucí se rozhodl,
že mě zase nasadí od začátku. Měli jsme doma Vlašim a to utkání se mi povedlo.
Dal jsem dva góly a vyhráli jsme vysoko 5:1. Od té doby jsem se v základu udržel.
Navíc se nám dařilo i týmově, takže trenér podle mě neměl důvod sestavu měnit. Vyvrcholilo
to tím, že jsme vybojovali postup do FORTUNA:LIGY.
Byla pro něj trenérova promluva po porážce od Sigmy B
klíčová?
Nebylo to ani tak o proslovu. Samozřejmě bylo potřeba,
abychom to od trenéra slyšeli, ale všichni jsme si uvědomovali, o co hrajeme a
jak k tomu musíme přistoupit. Z týmu to ke konci soutěže bylo cítit.
Věděli jsme, za čím si jdeme a co si přejeme. Podle toho jsme taky poslední
zápasy odehráli. Nikdo jsme se z toho nepodělali a závěr sezony jsme
zvládli, jak jsme měli.
Absenci Petra Rady na lavičce jste jako problém
nevnímali?
Ani jsme necítili, že by nám trenér chyběl. Před zápasem měl
možnost být s námi normálně v kabině, nebyl tam akorát o přestávce. V průběhu
zápasu jej jako hráč kolikrát ani nevnímáte. Sice vám dává pokyny, ale ve
finále se na hřišti rozhodujete sám. Negativně nás to určitě neovlivnilo. Místo
hlavního trenéra stál u lavičky asistent, který byl s trenérem domluvený. Neviděli
jsme v tom velký rozdíl.
Vlašim jste v prvním květnovém duelu smetli pěti
góly za poločas…
Po nepovedeném předchozím zápase s Olomoucí to bylo
zlomové utkání. Řekli jsme si, že do něj musíme dát všechno a zase nakopnout
šňůru vítězství, abychom si došli pro postup. Povedl se nám začátek, během
první půlhodiny jsme dali tři góly. Poločas nám sedl a zápas jsme v něm rozhodli.
Díky tomu jsme si do závěru sezony dodali sebevědomí. Věděli jsme, že když
potvrdíme kvalitu, kterou máme, porazíme každého.
Postup jste si zajistili domácí výhrou nad Prostějovem.
Přitom jste dvakrát prohrávali a skóre museli otáčet…
Byl to složitý zápas, Prostějov se zachraňoval a hrál o
všechno. Od začátku jsme hráli trochu nervózně. Ovlivnil nás rychle inkasovaný
gól, prohrávali jsme už ve čtvrté minutě. Postupně jsme ale přebírali otěže
zápasu a z týmu jsem pak cítil, že už nervózní není. Zase jsme měli šance
a důležité bylo, že se nám ještě před poločasem podařilo z penalty vyrovnat.
Hned po přestávce jsme si ale zase nechali dát gól a znovu jsme prohrávali.
Pořád jsem každopádně věřil, že tým je schopný to otočit. Když jsme vyrovnali
na 2:2, dostali jsme se do euforie. Hodně nám pomáhali lidé, kteří na
stadionu byli. Cítil jsem, že utkání zvládneme za tři body. Nakonec jsme tam
dotlačili i třetí gól a mohli jsme slavit.
Slavit jste mohli postup do FORTUNA:LIGY, ale paradoxně ne
titul ve FORTUNA:NÁRODNÍ LIZE. Jak jste se motivovali do zbývajících zápasů – s vědomím,
že to hlavní už máte?
Bylo to o něco složitější. Někde vzadu v hlavě máte
zafixované, že do každého souboje nemusíte jít úplně naplno. Rozhodnout jsme
mohli už v předposledním kole v Táboře, ale nepovedlo se nám to. Měli
jsme pozměněnou sestavu, nepřevedli jsme úplně dobrý výkon a remizovali jsme.
Proti béčku Sparty už ale bylo zase všechno při starém. Sparta sice nehrála
špatně, bylo vidět, že systém hry mají nastavený podle áčka. Navíc za ně hrají
šikovní kluci, proti kterým to nebylo vůbec jednoduché. Nám se ale podařilo
vyhrát 6:0. Sezonu jsme završili, jak jsme měli a hlavně jak jsme si přáli.
Postup bez poháru by byl takový neúplný. Určitě jsme si šli za tím, abychom
pohár mohli zvednout.
Bylo šest branek i důsledkem lehkosti, že jste si chtěli
užít poslední zápas sezony?
Určitě, hlava ve sportu dělá opravdu hodně. Jakmile jsme
vedli 3:0, na klucích ze Sparty bylo vidět, že už jsou trochu odevzdaní. Vám se
naopak hraje lehce a najednou si dovolíte, co byste si normálně za stavu 0:0 nebo
1:0 nedovolili. Všichni jsme hráli uvolněně, možná už jsme před sebou viděli
pohár, což nás taky hnalo (úsměv). Ke konci zápasu nám tam napadaly góly, a proto jsme
vyhráli tak vysoko.
V Dukle jste hostoval z Plzně, jak to s vámi
bude dál?
Chtěl bych pokračovat v Dukle a zahrát si za ni
FORTUNA:LIGU. I trenér a klub mají zájem, abych tady dál působil. Momentálně
řešíme, jakou formou to bude. Jestli další hostování, nebo přestup. Všechno je
v procesu. Doufám, že to dobře dopadne.
Jak často musíte od spoluhráčů poslouchat narážky, že
jste „boss Matějka“?
(Zasměje se). Docela často. Musím říct, že jste to trefil.
My fotbalisté obecně seriál Okresní přebor milujeme. Ve všech týmech, kde jsem
hrál, jsem byl občas takhle oslovovaný. Třeba i v Českých Budějovicích
nebo v Plzni. Nejvíc mi utkvělo, jak mě Luděk Pernica oslovoval „bossi“,
jinak mi neřekl. I od kluků na Dukle ale padají přezdívky typu „Luboši“ a podobně.
Je to úsměvné (úsměv).