Známe vás jako trenéra bouřliváka, jaký je však občan Petr Rada?
Rodiče mě vychovali, jak se sluší a patří, za což jim mohu jenom poděkovat. Naučili mě slušnosti a respektu ke starším, to stejné se snažím předat svému synovi, a jak ho tak vidím, tak se to podařilo. K tomu všemu jsem se učil číšníkem, který prakticky slouží lidem a slušné chování je u něj povinností. Mimo hřiště jsem normální slušný člověk, který se rád baví o všem možném a má rád srandu. Pak ale vlezu na fotbalovou lavičku a tam mám svou druhou tvář.
Čemu se věnujete mimo fotbal? Dokážete vůbec nějak relaxovat?
To vůbec, já relaxovat nemůžu. Pořád musím být v zápřahu. Na tréninku jsem vždy první a odcházím jako jeden z posledních. Když je volno, tak si jdu zahrát třeba za starou gardu, pořád se motám okolo fotbalu. Je to sice na úkor manželky, leč ona věděla, koho si bere. Ono je to doma někdy hezké, ale dlouho tam nevydržím, potřebuji kontakt s lidmi. Musím však přiznat, že mě extrémně nabíjí pracovat s mladými lidmi. Někdy jsem už unavený, ale když přijdu na trénink a jsou tam mladí kluci, co mají chuť a chtějí na sobě pracovat, tak mě to přejde.
Skoro to zní, že byste si život bez fotbalu nedokázal představit...
Ještě mám teď vnoučata, která mi rovněž dodávají energii, třebaže s nimi moc dlouho nevydržím, na to je spíše manželka. Já už bych je občas vytahal za uši, ale mám je velmi rád a těší mě, že je mám a mohu si je užít. Jednou to však přijde, více a více se derou mladí trenéři, kteří jsou velmi šikovní a změna generace je holt zákonitá. Jestli si někdo myslí, že jsem naštvaný a třeba neuznávám mladé, protože mi jdou po krku, tak to tak určitě není. Naopak jim fandím a chci, aby reprezentovali Česko, ať již u nás nebo v zahraničí. Pokud však skončím a nebudu v tom fotbalovém kolotoči, tak to pro mne bude hodně těžké. Vůbec si to nedovedu představit a oddaluji to co nejdál. Je to samozřejmě otázka zdraví, ale pokud mě lidi ještě snesou, tak chci vydržet, dokud to půjde.
Třeba byste si mohl místo trénování zkusit kariéru fotbalového novináře...
(smích) To asi ne. Ono to teda vypadá, že mám s novináři konflikty, ale tak to není. Kritika patří ke každému sportu, vždycky tam byla, je a bude, jenže musí být přesná a opodstatněná. S takovou já problém vůbec nemám, naopak se nad ní kolikrát i doma zamyslím, avšak pokud je to kritika osobní, úmyslná a se zlým záměrem, tak proti ní budu bojovat. To už se nezmění a zlobit se na mě může kdo chce, jak chce. Na druhou stranu, i když mi třeba zavolá novinář o půlnoci, tak si s ním rád popovídám. Mám mezi nimi samozřejmě nějaké více či méně oblíbené, ovšem celkově mi určitě nevadí.
Jaká jiná pozice u fotbalu by vás tedy případně zajímala?
Popravdě nějaká kancelářská funkce by určitě nebyla nic pro mě, neumím ani pořádně na počítači, pořád se spoléhám na fixy a psaní rukou. Tyhle moderní věci a třeba sociální sítě, to prostě nepoužívám, maximálně si třeba od kondičních trenérů nechám vyjet přehled, kdo jak na tom je, ale abych vyřizoval emaily nebo něco, tak to fakt ne. Jednoduše mě baví být u hřiště a chci u trenéřiny zůstat co nejdéle, byť to třeba nebude profesionální soutěž. Na druhou stranu, kdyby mi někdo řekl: "Pojď nám pomoci vybrat nějaké hráče," tak věřím, že bych se svými zkušenostmi dokázal pomáhat i jinému trenérovi. Otázkou je, kdo by si mě k sobě vzal, protože by pořád mohl mít strach, že kdyby se náhodou nedařilo, tak to vezmu za něj. Takový ale nejsem, až jednou řeknu, že s trénováním skončím, tak opravdu skončím a zlákat zpět se už nenechám.
Je něco, co o vás není známo a vy byste byl rád, aby se to vědělo? Tedy kromě toho, že nejste jen bouřlivák, ale také příjemný člověk...
Já myslím, že lidi si mě zaškatulkují, jak budou chtít. Samozřejmě mě nikdy nebudou všichni milovat. Ve Spartě jsem tedy měl místy i strach, jak mě fanoušci přijmou, a zažil jsem tam nějaká ta extempore. Došlo i na skandování "Rada ven", ale určitě jsem rád, že jsem to tehdy vzal. Přeci jen je to největší klub v Česku. Od té doby jsou reakce veřejnosti k mé osobě už daleko mírnější a přátelštější, řekl bych tak z 90 procent pozitivní, což mě těší. Největším peklem jsem si prošel u nároďáku, kdy prostě nebyly výsledky. Stalo se to teda i Míšovi Bílkovi a dalším, kteří však oproti mně zažívali labutí píseň. Opravdu není příjemné, když třeba člověk jede autem s manželkou a někdo vedle stáhne okýnko a celé to do vás nahustí. Vyžral jsem si to až do konce, ale určitě si nechci stěžovat. I tohle je stránka fotbalu.
Jak je to nyní?
V Dukle chci vyhrávat a taky se ne vždy vše daří, navíc jsou sociální sítě, kde vás někdo lehce zkritizuje, říká, jak jste starý a podobně. Já to teda nečtu, protože to nemám, mě by to totiž přivedlo do blázince. Bez sociálních sítí to bylo jednodušší, tam lidi dokážou být jednoduše zlí. Já prostě říkám, že pokud má někdo s prominutím koule, tak mi zavolá a domluví si se mnou schůzku, kde si to můžeme říct z očí do očí. Na nějaké anonymní psaní pod pseudonymem jsem úplně alergický.
Když jsem vám gratuloval k zisku ceny pro trenéra měsíce, odvětil jste, ať ji dáme někomu mladšímu. Koho byste vybral?
Za poslední dobu vystřelila nahoru spousta mladých a šikovných trenérů. Kupříkladu ex-chrudimský Veselý, který dostal Bohemku po asi čtyřiceti letech do pohárů. To je trenér, který je trochu mého zrna, rovněž co na srdci, to na jazyku. Dále bych vzpomenul Kameníka, Hyského, Janotku v Sigmě a další šikovné kluky, kteří se zajímají o fotbal a jsou na startu kariéry, nerad bych někoho opomněl. Zmínit musím Míru Holeňáka, což je slušný kluk, kterého jsem trénoval, má úctu a vím, že ho to baví. Je tam i společně s Petrem Papouškem. Tahle ocenění mají být pro ně, aby to podpořilo ještě větší chuť do další práce. Fandím všem mladým trenérům. Jednou to budou oni, kdo to po té naší generaci celé převezme.
Ve fotbale jste již zažil mnohé. Jak se podle vás nejoblíbenější sport na světě za ty roky proměnil?
Ekonomika, sledovanost, mediální zájem, vybavení hráčů, stadiony – vše šlo nahoru. Obrovsky se zvýšila kvalita trávníků. Když je problém, tak jej během pár týdnů vymění, to dříve vůbec nešlo. Ale to je jen dobře, protože pokud chce být někdo profesionál, tak je fajn, že k tomu má vytvořeny podmínky, zázemí, kvalifikované trenéry a podobně. Často se také říká, že fotbal je dnes rychlejší, ovšem tomu se bráním, protože dříve možná nebyly tak rychlé míče a postříkané trávníky, ale po trávnících běhali fotbalisté par excellence a rychlost měli stejnou. Je hezké, že dnes fotbalisti zvládnou uběhnout 12 kilometrů za zápas a mít rychlost i nějakých 34 kilometrů za hodinu, to je nádhera a obdivuji to, leč dříve byl um hráčů o nějakých 30 procent vyšší. Zažil jsem i spoustu fotbalistů, jež sice nebyli tak rychlí, ovšem byli to fotbalisté od pánaboha a nevzal jste jim míč.
Trochu mám taky občas strach, že z toho budeme dělat bezkontaktní sport. Když vidím, že jde někdo do skluzu, odehraje míč a protihráč o něj přepadne a hned je to faul... Mám raději fotbal od podlahy. Hráči by se měli zamyslet, jestli je lepší ležet tři minuty na zemi, když jim nic není, nebo se snažit hrát dál. Tenhle nešvar mi opravdu vadí. Dále neuznávám VAR, který neuvěřitelně kouskuje hru a pořád se nehraje, tam pět minut, tam tři minuty. Nápad je to dobrý, ale pořád rozhoduje lidský faktor, který vždy může udělat chybu. Pokud nemáme vyspělou karbonovou lajnu, tak se obávám, že to nebude ono a trpí plynulost hry. Rovněž mě mrzí, že mladí hráči, dorostenci, žáci, a to i u nás v Dukle, při dotazu na to, kde by chtěli hrát a kdo je jejich vzorem, tak 9 z 10 nezmíní český klub nebo domácího hráče, všichni chtějí být Ronaldo nebo Messi a hrát v Realu či Barceloně. Také jsme kdysi měli idoly, ale nejprve jsme se dívali kolem sebe, chtěli dosáhnout něčeho tady, a až pak koukali za hranice. Mladí by měli více vzhlížet ke starší kategoriím i mužům, aby navnímali klubismus, atmosféru a tréninky.
Není to ale také spíše o výchově rodičů a fotbalové kultuře celkově?
To taky, jenže je to hlavně o trenérovi, který má říct "Dneska se jdeme dívat na áčko." Dřív to tak bylo a určitě to není od věci. Doba se však vyvíjí, dnes pozornost strhávají telefony, videohry, sociální sítě. Samozřejmě svůj vliv mají i rodiče, teď jsem někde četl, že třetina dětí je obézních, to je za mě katastrofa. Asi je třeba, aby si i ti nahoře sedli a více podpořili sport, a to nejen fotbal, jakýkoliv. Teď jsem se kupříkladu díval na reprezentaci v Maďarsku, podobně velká země jako my, ale když jsem viděl ten stadion, neměl by takový stát u nás?
Jde z vás slyšet, že fotbal naprosto zbožňujete. Čím vás ta hra tak uchvátila?
Fotbal má skvělou kulisu, chodí na něj spousta lidí. Člověk jich hodně pozná, i na stadiony je radost pohledět. Kupříkladu se už moc těším do Hradce. Když jdete na plný stadion, někdy třeba na pražských S i se sedmnácti tisící diváky, tak ta atmosféra dokáže člověka úplně pohltit. Já jsem na hřišti prakticky vyrostl a chtěl bych na něm i umřít. Fascinuje mě, že se pořád něco děje, ať jsem na lavičce či na tribuně, jednoduše si to užívám. Trenérský konec pro mě bude hodně těžký, ovšem i tak budu chodit na fotbal co nejvíce, protože je celý můj život. Nějaké ježdění na dovolené a podobně mě nenaplňuje.
A máte třeba i nějaký před či pozápasový rituál?
Ani ne, akorát hodinu a půl před zápasem sedím v kabině či kanceláři a nechodím se dívat ani na rozcvičku. Ven jdu až se začátkem zápasu a podám ruku každému hráči i členovi realizačního týmu, musím všechny pozdravit. Pak se teda pískne a už jsem jiný člověk, ovšem to už se mnou bude furt (smích).
Je něco, co byste ve své hráčské či trenérské kariéře udělal jinak?
Určitě bych udělal něco zpětně jinak, ale celkově se mi podařilo vše, co jsem si vysnil. Toužil jsem hrát ligu, což vyšlo, v Dukle jsem získal titul i zažil evropské poháry. Reprezentoval jsem, dostal se ven, třebaže až ve třiceti, avšak zkusil jsem si Bundesligu. Chtěl jsem trénovat ligu, což také vyšlo. Dostal jsem se k nároďáku jako asistent u Karla Brücknera, později jsem byl i v roli hlavního kouče. Trénoval jsem Spartu, Slavii a i Plzeň, byť ve druhé lize, ovšem byl jsem tedy ve všech třech TOP klubech. Jsem rád, že jsem vydržel tak dlouho a mám ve fotbalových kruzích tolik známých. Vážím si všech lidí, se kterými jsem spolupracoval a ve fotbale potkal. Možná však malinko lituji své bouřlivosti, občas jsem mohl trošku dobrzdit, ale už jsem to udělal a jiný prostě nebudu. Lidi to se mnou musí vydržet. Pokud to někdo nezkousne, tak ať mi to klidně řekne.
Vaše jméno bude již navždy spojené s výrazem žongl. Berete to s odstupem času již s humorem, nebo vás to ještě štve?
Určitě mě to neštve. Řekl jsem to novináři po osobní, neodborné a zlé kritice. Zpátky už to nevezmu. Bylo to i trošku v nadsázce, ale každý si to vzal po svém. Ve Sportu na protest všichni dělali žongly, avšak to už jsem bral s humorem. Nevadí mi to a doufám, že to nevadí ani lidem. Bude to těžké, leč kdybychom s Duklou postoupili, tak třeba ještě něco vymyslím, ať na mě lidi mají nějakou tu vzpomínku, než to definitivně zabalím.
