Dokážete si vůbec představit život bez fotbalu?
Ne. Fotbal je moje láska a spojuje celý můj život.
A kdybyste měl dělat něco jiného?
Jedině fotbal. Vždy jsem věděl, co chci, a žádnou další alternativu neplánoval. Už když jsem pomalu končil aktivní kariéru v Německu, tak mě k profesi kouče vybídli tamní trenéři, a to byla nějaká jména. Dělal jsem ale třeba i agenta, leč to mě nenaplňovalo, protože já prostě potřebuji být u hřiště a mít s tou hrou každodenní kontakt.
Vaše kariéra je skutečně bohatá. Na co jste nejvíce pyšný?
Sám na sebe. Jednak za to, jak jsem dokázal z aktivní kariéry přejít na trenérskou dráhu. Jaký jsem byl na hřišti, takový jsem nyní na lavičce. Tím mám na mysli všechny ty emoce a zanícení, ovšem zároveň také pokoru a přesvědčení o správném cíli. Věděl jsem, že je to správná cesta.
Většinou přijdete do týmu, ten se okamžitě zvedne, leč do roka odejdete...
Tohle je širší téma. V mnoha případech jsem odcházel, protože mi z nepochopitelného důvodu nebyla nabídnuta nová smlouva. Asi jsem byl pro některé lidi nepohodlný, protože vnímali tlak na svou osobu a cítili se třeba ohrožení. Každopádně se za to nestydím, dokázal jsem toho mnoho. Už když vezmu Teplice, které byly takový spící obr a já je nastartoval k vítězství v poháru. Hráli jsem tehdy pohár UEFA, kde jsme vyřadili Kaiserslautern, Feyenoord a vypadli až s Celticem Glasgow, který na rozdíl ode dneška byl v té době mega klubem. To období bylo pro Teplice něco neuvěřitelného. Spartu jsem dostal do Ligy mistrů, se Slovanem Bratislava získal Superpohár a hráli jsme evropské soutěže a tak dále. Zažil jsem toho hodně. Pokud někdo tvrdí, že Straka je jen záchranář, tak je to nesmysl.
Na druhou stranu je pravda, že se mi daří týmy nakopnout v ten správný moment. Ono totiž nejde jen o nějakou záchranu, ale člověk si uvědomí, že pokud se to nepodaří, tak řada lidí v klubu přijde o práci. To přináší často ještě více stresu než hrát v popředí soutěže, jelikož záchrana se najednou stane velkou zodpovědností. Fotbal je o tom, že nikdy nevíte, co se stane. Můžete dělat své maximum, ale jak nejsou výsledky, jednoho dne se s vámi rozloučí. Dnes již trenér není v takové pozici, v jaké býval. Kolikrát o jeho setrvání rozhodují samotní hráči. To je pro mě naprosto nepřijatelné. Na druhou stranu si někdy trenér sám vyhodnotí, že s týmem již udělal maximum a nemá ho jak posunout dál, takže je lepší, když sám skončí.
Nejste z toho někdy nešťastný?
Nejsem, tak to prostě je a já to přijímám. Hodně jsem toho zažil. Například hodně rád vzpomínám na angažmá v Austrálii, kde bohužel ten klub tenkrát zanikl, jinak bych tam třeba byl ještě dnes. To jsou věci, které se ve fotbale stávají. Trénoval jsem také v Egyptě či libanonský Al Ansar, ten jsem dostal na přední příčky a hráli jsme Asijský pohár. Dodnes mi fanoušci píšou a hrozně rád na to vzpomínám. Byl jsem také v Rakousku, Řecku, Německu, Polsku či Slovensku. Všechny ty štace mě toho spoustu naučily. Musím však zmínit také Ismaily SC, které jsem dokázal neskutečně naburcovat, jenže přišla situace, kdy sedím s majitelem klubu a ten mi říká, kdo by měl a neměl hrát. Tohle pro mě absolutně neexistuje. Já jsem se svým týmem každý den v kontaktu a vím, kdo by měl a neměl hrát. Tak jsem jim řekl, ať si to dělají sami. Někdy holt majitelé chtějí rozhodovat a nerespektují trenéry. Určitě v tom nejsem sám. Nikdo vám dnes holt nezaručí, že i přes úspěchy v klubu dlouhodobě vydržíte. Na podzim jsem přijal další výzvu od Karla Kuly a jsem za ni strašně rád. Fotbal miluju a chci dokázat, že takové situace prostě umím.
Jak je časté střídání angažmá náročné pro rodinný život?
Pro rodinu je to samozřejmě zápřah. Když máte malé děti, je to ještě mnohem složitější. Hlavně když se nedaří, tak trpí všichni kolem. Moje paní je bývalá atletka, což je obrovská výhoda. Když se najdou dva lidé ze sportovního světa, kteří si po všech stránkách vyhovují, tak se překážky překonávají mnohem snáz. Je skvělé mít vedle sebe člověka, co chápe vaši pozici, pomůže vám v krizových momentech a zároveň udržuje rodinné kouzlo a povídá si s vámi. Já jsem rád, že takovou paní mám. Rodina je pro mě základ.
Již jste zmínil pana Kulu, nabídku Třince jste tedy dlouho nezvažoval?
Domluvili jsme se snad během dvou hodin. S Karlem se známe. Když jsem byl v Karviné, tak jsem se jezdil do Třince dívat, takže ani ten klub, včetně některých hráčů, pro mě nebyl neznámou. Přibyli k nim ještě další Karviňáci, ať už Puchel, Pastornický či Ciupa. I to rozhodovalo. Byť situace – nula bodů v tabulce při skóre 2:13, byla dosti šibeniční. Jenže mě to nechávalo absolutně v klidu. Věřím schopnostem jak svým, tak celého mančaftu. Jsme sice jen na půlce cesty, ale určitě nepovolíme a pokusíme se sezónu dohrát tak, jak si všichni představujeme, tedy bez existenčních starostí. Pak se třeba v Třinci domluvíme i na nějakém pokračování.
Co jste s třineckým týmem vlastně udělal? Má nula bodů a krčí se u dna tabulky, leč najednou vyhraje čtyři zápasy a posune se blíže středu...
Paradoxně pro nás byla výhodou pandemie, protože kluci trénovali ve skupinkách a já měl dost času poznat jejich charakter. Bohužel jsme byli schopni odehrát jen jeden přátelský zápas s Karvinou, ovšem hodně mi ukázal a jsem za něj vděčný. Když jsem přišel do Třince, tak byl mančaft dosti podrážděný a netáhl za jeden provaz. Nechci říkat, že jsem zavedl pevnou ruku, leč každý hráč se musí naučit respektovat klub. S každým jednotlivcem jsem pracoval na tom, aby si uvědomil, proč v týmu je a jaký má úkol. Všichni si museli uvědomit, že jen společnou cestou se z té situace můžeme dostat ven. Zapracovali jsme na složení týmu, fotbalovosti a taktice, se kterou se na začátku kluci hodně trápili. Podařilo se nám najít optimálnější složení týmu, kdy hráči nastupují na postech, které jim vyhovují a mohu od nich očekávat maximum. Ještě však nejsme u konce, tým má stále své rezervy a má na to, aby hrál úplně jinde, než se momentálně v tabulce nachází. Je třeba mít pokoru, krok za krokem se zlepšovat a v žádném případě nepovolit.
Za sérii výher jste získal cenu pro trenéra měsíce. Přikládáte ji vůbec při všech těch vašich zkušenostech větší váhu?
Mám z ní radost, já si vážím každého ocenění. Těší mě, jak lidé vnímají, že jsem znovu na lavičce a dělám pro Třinec maximum. Poděkovat musím všem v klubu a hlavně hráčům za symbiózu, která musí fungovat nejen v časech, kdy se daří, ale zejména když to tolik nejde a vzájemná podpora je o to důležitější.
Na konci podzimu jste se museli vyrovnat s chybějícími hráči. Je šířka kádru to, co Třinec trápí nejvíce?
Máte pravdu a přiznávám, že mě ty bodové ztráty trochu mrzely. Jsem totiž stoprocentně přesvědčený, že kdybychom nehráli na tom pololedě a nezranil se Jirka Janoščin, nejdůležitější článek naší defenzívy, tak jsme utkání s Chrudimí vyhráli. Kdybychom následně v Prostějově měli k dispozici všechny hráče, opět bychom na místo jednoho bodu brali všechny tři. Jsem ale pokorný a vážím si i těchto bodů. Kluky musím pochválit za to, jak se s absencí šesti hráčů ze základu dokázali vypořádat. Těší mě, že ti, co dostanou šanci a nejsou na tom třeba tak dobře fotbalově, jdou do zápasu s maximálním nasazením a touhou vybojovat maximum. To je přesně to, co chci. Člověk nikdy neví, kdy ta jeho šance přijde. Když to pak nastane, očekávám od něj maximum. Pro mě je každý hráč obrovsky důležitý. V zimě určitě chceme kádr zkvalitnit, ovšem určitě nebudeme nakupovat kdekoho za nějaké nesmyslné částky, naopak každého hráče musíme pečlivě zvážit, protože základ týmu máme velice dobrý. Cílem je tedy hlavně zvýšit zdravou konkurenci.
Pojďme ještě na chvíli k vaší osobě. Zápasy neskutečně prožíváte, vaše srdce asi dostává zabrat.
Takový jsem byl a vždycky budu. Ať se to někomu líbí či nelíbí, patří to ke mně. Ačkoli vím, že se občas objevují ohlasy, že "Straka zase blázní", tak se podívejte na Kloppa, Simeoneho či Conteho, to jsou neřízené střely stejně jako já. Samozřejmě jsou někde jinde, ale mluvíme o mentalitě a prožívání, a takový už jednoduše jsem. Chci, aby hráči věděli, že jsem v tom s nimi. Díky tomu jsem schopný je pak i usměrnit ve správný okamžik. Někteří trenéři jsou klidní, jiní zase temperamentní a mezi ně patřím i já.
Je to tedy fyzicky náročné?
Ano, dává to zabrat. Když nakonec vyhrajete, je to obrovská úleva, naopak v případě prohry se únava znásobí následnou frustrací a hledáním příčiny neúspěchu. Někdy to v člověku zůstane i několik dní. Pak je důležité se od toho oprostit. Právě v tomto ohledu mi pomáhá rodina, protože když člověk přijde domů, tak musí dobít baterky. Pořád se všichni baví o tom, jak potřebují hráči odpočinout, ovšem nikdo nemluví o trenérech. Nikdo nepíše o tom, jak je trenér hotový a jak to prožívá. To je téma na vlastní debatu.
Právě proto jsem jej otevřel. Nedokážu si představit, jak náročné to pro vás musí být ve všech těch emocích...
Z tohoto úhlu pohledu musím popravdě říct, že daleko jednodušší je být hráčem nežli trenérem. Na hřišti zpravidla rozhodují individuální chyby a v roli trenéra prostě nemůžete korigovat hráče, aby přebral nějakým způsobem balón nebo třeba nahrál do určitého místa v pravý moment. Vždy jde o individuální výkony daných hráčů a vy za ně nesete zodpovědnost. Trenér je tak v mnoha případech úplně hotový a všichni od něj čekají, jak bude okamžitě všechny motivovat a hráče nakopávat do dalších zápasů. Jenže trenér potřebuje dobít baterky stejně jako ti hráči, někdy dokonce i více.
Předpokládám tedy, že baterky dobíjíte doma.
Je to tak. Mám tady své stromečky, sbírám jablka, hrušky. Celý život jsme s paní pejskaři, tak chodíme na procházky. Pravidelně pak jezdíme do jižního Tyrolska. S mou paní si dokážeme už spoustu let perfektně vyhovět. Musím znova zopakovat – základ je v rodině, která vám pomáhá udržet psychickou pohodu a dobít baterky, aby byl člověk připraven na další výzvy a hlavně měl potřebné sebevědomí, jež je důležité pro každý sport.
Emoce tedy necháváte na hřišti a v kabině?
Já mám emoce i při pinčesu nebo na golfovém trávníku. To mě neznáte. (smích) Už jako hráč jsem nikdy nezavřel hubu, neustále jsem všechny dirigoval, a to dělám doteď. Emoce jsou nedílnou součástí mého života. Kdyby je člověk neměl, byl by chladný a ničeho nedosáhl.
Občas ale ten násobený vztek i radost umí zkomplikovat kariéru, je to tak?
Máte pravdu. Dneska to už člověk po všech těch zkušenostech zase bere malinko jinak a zpětně by reagoval jiným způsobem. Je důležité se z chyb poučit a do budoucna se jich vyvarovat.
Po hráčích chcete, aby do toho dávali srdíčko. Jak jim to dokážete vštípit? Určitě jste v týmu potkal i řadu introvertů.
Introverti také mají své emoce a dávají do toho třeba i srdíčko, jen to nedávají tolik najevo. Mnohdy se v nich skrývá vulkán a pak je jen otázkou, kdy bouchne. Obecně někteří hráči dokáží těžit z toho, že mají klid, jiní zase potřebují k dobrému výkonu silné emoce. Takové to "srdíčko" je otázka tréninkového procesu. Já hráčům vždy opakuji – všechno, co děláte v tréninku, přenášejte na hřiště. Jak se chováte, řešíte situace, koncentrujete či jaké prožíváte emoce. Prostě všechno. Každý z nás přichází na trénink v různém rozpoložení a nevíme, jak na tom kdo je. Člověk může mít různé trable a problémy. U mě jsou ale dveře vždy otevřené a jsem jen rád, když za mnou hráči přijdou. Dokážu pochopit kluka, který má nějakých pětatřicet, táhne mužstvo a potřebuje si v určitých situacích odpočinout. Proto je dialog trenéra s hráčem nesmírně důležitý, jen tak lze z fotbalisty dostat skutečně 100 procent. Je to otázka psychologie, kdy třeba podržíte hráče, kterému se zrovna úplně nedaří. Ale když například cítím, že hráč má potenciál se zlepšovat, leč nedělá nic navíc a zůstává na svém, má se mnou obrovský problém. Tehdy je potřeba dodat potřebný náboj, aby si hráč uvědomil, že je součástí týmu a má zodpovědnost.
Fanoušci vás pro ty silné emoce často zbožňují, jak si užíváte jejich pozornost?
Řeknu to takhle – jsem milovaný i nenáviděný. To asi hovoří za vše a týká se to asi všech trenérů. Máte skupinu lidí, která vás opravdu miluje takového, jaký jste. Druhá skupina vás však odsuzuje, že jste šašek, chcete prezentovat sám sebe a kdo ví co ještě. Tohle když někde čtu, tak mi pění krev a otevírá se mi kudla v kapse, když už to tak musím říct. Když vás soudí někdo, kdo vás v podstatě vůbec nezná jako člověka, ví o vás jen z televize, tak to hrozně bolí. V mnoha případech jsem potkal někoho, kdo si myslel, že jsem arogantní. Ale když jsme si pak dali pivo a pokecali, naopak poté děkoval a říkal, jaký jsem skvělý člověk. Dokud člověka nepoznáte osobně, nemůžete ho hodnotit.
Asi byste tedy nechtěl být člověk, o kterém se vůbec nemluví a nemá žádné emoce.
Buď mě lidé berou, nebo neberou. Já se měnit nebudu, vždy budu vzbouzet emoce. Ve svých letech se vůbec nemám za co stydět a už vůbec nevidím důvod se měnit. Když se daří, tak to není jen o Strakovi, je to o všech lidech, kteří se starají o klub a dělají své maximum. V takových okamžicích mi vždy plesá srdíčko. Měl jsem obrovskou radost, jak se nám podařilo Třinec nastartovat a jen doufám, že kára, kterou jsme všichni společně roztlačili, pojede dál a naše společná cesta bude pro všechny úspěšná.
A co legendární tataráček, již proběhl? Za výsledky by si jej asi hráči Třince zasloužili...
Proběhl, ale až nyní na konci. Klukům jsem říkal, že ho dostanou, až pro to něco udělají. Nemám se za co stydět, tataráček, olejíček a tak dále, to je moje srdcová záležitost, ať se to lidem líbí, nebo ne. Navíc sami říkali: "Tréňo, tatarák," tak přece jim nemůžu říct, že nebude.
Máte ve svých dvaašedesáti ve fotbale ještě něco, co byste si chtěl splnit?
Každý trenér má pořád nějaké plány. I já mám své cíle, ale nechci o nich mluvit. Je to má osobní záležitost.
Pochvaloval jste si i Libanon, troufl byste si ještě na nějaké takové exotické angažmá?
Člověk nikdy neví, co přijde. Jsem pokorný člověk a teď se absolutně soustředím na práci v Třinci.
Poslední roky se namísto pěkných gólů často řeší VAR, rasismus, pandemie či třeba prázdné tribuny. Nechybí vám někdy ten starý dobrý fotbal?
Samozřejmě mi chybí, hlavně plné stadiony. Rasismus pak absolutně odsuzuji, protože jsem byl v různých zemích, kde je naprosto normální mít hráče všech ras a je to úplně v pohodě. A tak by to mělo být. VAR někomu vyhovuje, někomu ne, je to vždy 50 na 50. Kdysi rozhodčí rozhodl a nic se na tom už neměnilo, všichni to museli akceptovat. Pak si případně zanadávali a šlo se dál.