Jak jste se vlastně rozhodl stát se trenérem?
Fotbal se nedá hrát donekonečna, takže po skončení aktivní kariéry jsem si dal rok pauzu a přemýšlel, co budu dělat dál. Z nenadání jsem dostal nabídku si zkusit trénování, takže možná i tento moment tomu dopomohl. Ale já sám jsem v té době studoval licenci na nižší soutěže, líbilo se mi to a chtěl jsem v tom pokračovat a získat i tu nejvyšší profi licenci. Pak už to šlo ráz na ráz.
Většina koučů začíná u mládeže, tomu jste se vyhnul. Je to záměr, nebo to tak zkrátka vyšlo?
Máte pravdu, že trenérům to do úvodu bývá doporučováno za účelem zisku jistoty i zkušeností. Já se však musím přiznat, že jsem děti příliš trénovat nechtěl. Měl jsem nabídku dělat dorost, to bych ještě zvažoval, leč když přišla příležitost dělat asistenta v béčku Sparty, tak jsem byl rád. Dospělý fotbal mě zkrátka táhne víc.
Nedávno jste dodělal profi licenci, bylo to náročné?
Každý, kdo studuje a chce něčeho dosáhnout, tak ví, že to není zadarmo a někdy to i dlouho trvá. Já jsem rád, že jsem to po nějakých pěti letech už všechno dokončil. Byla to spousta učení, teorie i praxe, rozbory, stáže v zahraničí... Člověk musel vstřebat spoustu různých názorů a změnit pohled z hráče na kouče. Ještě si to musím v hlavě utřídit. Po angažmá v Liberci a na Slovensku jsem měl rok volna, takže jsem se studiu mohl naplno věnovat a jet třeba i na stáž do Španělska. Musím přiznat, že se to skvěle sešlo a zatím všechno dobře vychází.
Na několika štacích jste byl asistentem Davida Holoubka. Jaké bylo se osamostatnit?
Abych řekl pravdu, tak jsem k tomu měl už nakročeno, protože jsem si to chtěl zkusit i sám. S Davidem jsme byli blízko přestupu do Polska, kde bych byl opět asistentem, ale nakonec to nevyšlo. Já v tu dobu dodělal nejvyšší licenci a mohl se stát samostatným trenérem. V případě nějaké opravdu zajímavé nabídky nebo spolupráce s velezkušeným koučem bych ještě roli asistenta zvážil. Jenže ani jedna z těch dvou variant nevyšla a já šel třetí cestou v podobě hlavního trenéra v menším klubu, kde to ale dobře znám a vyrostl jsem tam fotbalově i životně. Jsem rád, že mi dali šanci.
Vy jste byl lídrem i na hřišti, pomáhá vám to v pozici kouče?
Podle mě se lidi v životě moc nemění. Když hráči umí něco říct v kabině během tréninku i v zápase a jsou vůdčími osobnostmi, tak se z nich o to jednodušeji stanou hlavní trenéři. Na druhou stranu jsou kluci, co toho moc neřeknou, nemají to v sobě, ti to mají mnohem těžší. V tomhle jsem měl výhodu, a navíc jsem byl vždy kolektivní hráč, se všema jsem hledal společnou řeč a dokázal s každým vyjít, včetně různých zahraničních hráčů. I když jsem trenérsky mladší, tak se takových věcí vůbec nebojím.
Co je na samostatné práci nejtěžší?
Je toho hrozně moc. Ono se to třeba nezdá, ale měli jsme tři týdny na přípravu, s novým realizačním týmem a k tomu obměnou půlky kádru. K tomu standardně plánování tréninků, organizace realizáku, přípravy na soupeře, scoutování a podobně. Jsem mladý trenér, mám spoustu energie, baví mě to, ale člověk si jde lehnout a pořád o tom přemýšlí. Je to holt jiná role než v případě asistenta. Teď v Ústí jsme na to všechno byli dva a není to jednoduché. Možná si někdo myslí, že je to jen trénování týmu, ale je za tím spousta práce. Navíc když já něco dělám, tak na sto procent.
Tým jste převzal na konci července, byly tedy přestupy ve vaší režii?
S odchody jsem toho moc dělat nemohl, protože řada hráčů byla na hostování, jiní se prodali, dalším skončily smlouvy a některé jsme si nemohli dovolit. Celé se to naskládalo a určitě nejsme jediní, kdo se s tím musel vyrovnat. Samozřejmě jsem věděl, do čeho jdu, nebál jsem se toho a chtěl si to zkusit. Šel jsem do nového prostředí a hráče jsem neznal. Na začátku jsem měl 26 hráčů a musel si je roztřídit, jiní zase přišli později a čekali jsme na hostování z ligy. Byť nebylo jednoduché kádr vyladit, tak mi dělá radost, že kluci dobře trénují i hrají. To je za celou tu práci asi největší odměna.
Říkal jste, že chcete klukům v Ústí vštípit španělský model. Podařilo se to za těch dva a půl měsíce?
Zrovna včera v noci jsem nad tím přemýšlel. V zápase s Vyšehradem jsem již viděl některé věci, které trénujeme a chceme je přenášet do hry. Samozřejmě bych jich chtěl vidět ještě víc, ale rozumím tomu, že je to pro kluky nové a nějakou dobu trvá, než se to ustálí. K tomu všemu jdou například tři z nich do karantény, tři se zase vrátí, ale s tím asi bojují všichni. Musíme na tom dále pracovat, aby to bylo ještě lepší. Snad si na podzim ještě zahrajeme.
V šesti zápasech jste nasbírali jedenáct bodů, jak jste spokojen?
Body jsou důležité, všichni na ně koukají. Mohlo jich být více i méně, ale já se soustředím i na to, jakým fotbalem se prezentujeme. Na to, jak krátkou dobu jsme pospolu, tak tým začíná mít svou herní tvář a dává do toho i srdce. To mě jako trenéra moc těší.
Získal jste svou první cenu Trenéra měsíce září, co na to říkáte?
Je to hezké. Zatím ji mám v kanceláři, ovšem později si ji někam vystavím. Není však jen pro mě, je to ocenění celého realizačního týmu i hráčů. Jde o mou první cenu, určitě si ji budu pamatovat. Něco málo mě to stálo, ale kluky jsem na občerstvení pozval rád. Ještě raději bych ovšem byl, kdyby cenu dostal nějaký náš hráč. A třeba hned příští měsíc.
Profesionální soutěže zasáhlo přerušení, to jste asi nečekali...
Jsem z toho trochu zklamaný, ovšem při těch velkých nárustech... I když musím říct, že zejména ve FORTUNA:LIZE do opatření zainvestovali spoustu peněz, plní různé normy, absolvují vyšetření a není to pro ně jednoduché. Kvůli jednoho, dvěma, třem lidem by to asi nemělo cenu zastavovat. Avšak když jich bude třeba deset nebo celý tým, tak pak odložení chápu. Byť je třeba brát v potaz také dopady na evropské poháry, které jsou pro český fotbal i kluby samotné velmi důležité. Čtu různé názory a spíše se všichni bojíme, aby to pozastavení bylo jen na 14 dní. Nehrát měsíc nebo třeba do konce zimy by bylo těžké pro všechny, samozřejmě jde ale o zdraví. Je to nelehká situace pro všechny.
Teprve necelé tři měsíce jste hlavním koučem, jaký je ale takový váš trenérský sen?
Občas člověk jede domů po dobrém zápase či tréninku a říká si, takhle by to šlo, a zasní se, jenže druhý den to člověka zase naopak zmrazí. Nějaké velké sny tak zatím nemám. Chci se trenéřině věnovat na sto procent, udělat co půjde a uvidíme.
A co aktivní kariéra, hrajete ještě někde?
Pořád se ještě léčím s kolenem a natrženým zadním stehenním svalem. Kolikrát mě mrzí, že se nemůžu s klukama více zapojit do tréninku, rád bych si kopnul. Aktuálně se zapojím ale tak maximálně do baga. Na nic většího to bohužel není. Když občas jedu za starou gardu nebo za Real TOP Praha, tak fotbal – to je pořád moje. Byl jsem zvyklý hrát ho dennodenně, teď to člověk bohužel za rok spočítá na prstech jedné ruky. Navíc mě limituje zranění, takže už to není ono a pak mě to ani tolik nebaví. Soustředím se tedy na trenéřinu a svou rodinu.
