Gratulujeme, získal jste cenu pro trenéra sezóny ve Fortuna národní lize. Co na to říkáte?
Mockrát děkuji. Pro mě milé překvapení, protože jsem přesvědčen o tom, že ve Fortuna národní lize byla letos spousta dobrých trenérů, kteří před sebou mají skvělou fotbalovou budoucnost. Rovněž takovéto ocenění beru jako týmové. Není moje, ale všech spolupracovníků, hráčů a klubu jako celku.
Vraťme se na úplný začátek. Kdy vám v hlavě uzrála myšlenka stát se trenérem?
Já si myslím, že jsem v tom měl jasno hodně záhy. Fotbal je od malička mým životem a kromě rodiny v podstatě nemám moc jiných zálib. A samozřejmě tím, že jsem se od svých pětadvaceti potýkal se zraněními, tak mě to vždy lákalo. Nevěděl jsem však, zda-li k tomu budu mít vlohy. Když jsem pak ale skutečně již musel skončit s aktivním fotbalem a chtěl u něj zůstat, tak trenéřina mi přišla hodně lákavá. Vždy jsem chtěl působit v týmovém sportu, byla to tedy logická volba. Já patřím na hřiště, mě popravdě nikdy moc nelákalo pracovat s financemi a podobně.
Roman Skuhravý
Tým: Slezský FC Opava
Narozen: 06.01.1975
Pozice: Hlavní trenér
Trenérská kariéra: Jablonec, Varnsdorf
Čím vás to tak moc přitahovalo?
Jsem z fotbalové rodiny a pro mě je to kouzlo výher a proher, kdy se o to dělíte se svými spoluhráči a kolegy v realizačním týmu. Ten, kdo to někdy zažil, tak ví, že to přináší spoustu zážitků, které jinde zažít nelze. Obohacuje mě i práce s lidmi. Podle mě fotbal jde takovým směrem, že bez abnormálně vzdělaných spolupracovníků, které dokážete uřídit tím jedním směrem, to v dnešním světě nejde.
Trénujete již několik let. Začal jste v Jablonci, pak přišel Varnsdorf, teď Opava. Můžete popsat své trenérské začátky?
Trénuji již 12 let. Prošel jsem si tím úplně od začátku, což je dle mého názoru velká výhoda. Já nechci být jen trenérem jednotlivého týmu, ale naopak součástí organizace, která funguje v určité koncepci od těch nejmenších až po vrchol, což je A tým. Mou kariéru odstartovalo to, že mě s nabídkou na trénování B dorostu U18 oslovil Tomáš Trůcha, který dělal šéftrenéra mládeže v Jablonci. Musel jsem začít studovat, což mi otevřelo oči v tom, co to vlastně znamená být trenérem. Rozdíl mezi fotbalistou a trenérem je diametrální. V tu chvíli jsem se potkal s fyziologií, anatomií, zjišťoval, jak vlastně lidské tělo funguje. Začalo mě to bavit. Postupně jsem se jednotlivými kategoriemi s úspěchy i neúspěchy dostal přes juniorku Jablonce až k příležitosti u A týmu. Za to jsem velmi vděčný, byť to nedopadlo dle mých představ. I to je však důležité. Bez toho, aby člověk padl na hubu, se nemůže zvednout a být lepším trenérem. Tam jsem si uvědomil, že chci trénovat muže a momentálně se peru o místo na slunci.
Když jste tehdy skončil ve Varnsdorfu, napadlo by vás vůbec, že se může ozvat Opava?
Vůbec. Já popravdě nemůžu zapomenout na rok v Dukle Praha. Do smrti budu říkat, že jsem se trenérem stal až tam, protože ti lidi, které jsem tam poznal, to jakým způsobem tam pracují... Dukla mě obohatila nejvíce. Mohl jsem tam i zůstat, měl jsem nabídku dlouhodobé spolupráce, avšak ta vidina možnosti trénovat muže zvítězila. Přijal jsem nabídku Varnsdorfu a to byl druhý kopanec, bez kterého bych asi nebyl tam, kde jsem. Nedám na Varnsdorf dopustit, ať už to bylo jakkoliv, protože mi to otevřelo oči s jakými lidmi a v jakém prostředí chci či nechci pracovat. Pak přišel půlrok bez práce, ale ten byl důležitý pro mé sebevzdělávání. No, a když už jsem měl namířen do mládeže Teplic, tak v tu chvíli mě oslovil pan Grussmann s nabídkou trénovat Opavu. A musím říct, že jsme si od začátku sedli jak názorově, tak lidsky a jsem za tu příležitost strašně rád.
Přeci jen jste ale ze severu Čech. Jak jste si zvykl na Opavu? Je to jiný kraj a fotbal se zde bere trošku jinak...
Musím přiznat, že jediné mínus je to, že tu nemám svou rodinu. Rodina je na prvním místě, tak je to trošku problém. Na druhou stranu v nadsázce říkám, že díky absence mé rodiny mohu fotbal dělat čtyřiadvacet hodin denně. Což je podle mě na té práci vidět. A co se týká Opavy, tak musím přiznat, že fotbal se tady vnímá úplně jinak než u nás na severu. Fanoušci fotbal milují. Samozřejmě jsem zde zatím nezažil těžké situace, takže si dokáži představit, že tak jak fotbal milují, tak dokážou i dát najevo svou nespokojenost. Tu zkušenost, kterou tady máme, bych přál každému. Hrajeme na krásném fotbalovém stadionu, povedlo se nám zvednout návštěvnost, a Opava má skvělé fanoušky, což jde cítit na každém kroku.
Jak to plánujete s rodinou do budoucna, bude se konat nějaký přesun?
Určitě se o tom bavíme. Byl jsem před takovým řekněme životním rozhodnutím, protože byly nějaké nabídky, ale já jsem si to jednoznačně vyhodnotil tak, že pokud chci v budoucnu být lepším trenérem, tak potřebuji vědět, jakým způsobem se s týmem pracuje dlouhodobě, jak se tvoří kádr, reaguje na úspěšnou sezónu, jak posouvat jednotlivce i mužstvo. To pro mě bylo absolutně nejdůležitější, protože jsem možná mohl začínat někde jinde, ale rodina to pochopila. Mám šestnáctiletou dceru, která chodí na uměleckou školu, manželka má práci a tak dále, tak je to s přesunem složité. Děláme obě strany vše pro to, abychom byli spokojená rodina, a opravdu mě podporují.
Když jsme u té budoucnosti, budete příští rok tedy trenérem SFC Opava?
Ano. Minulý týden jsme se dohodli na dlouhodobější spolupráci, takže pokud se nestane něco nepředvídatelného, tak budu trenérem SFC Opava.
Ještě k tomu trénování. Mátě nějakou svou oblíbenou taktiku, nebo co je pro vás takovým nejdůležitějším prvkem?
Jednoznačně razím filosofii, že fotbal se hraje pro fanoušky a já se nikdy nevzdám té zábavy, kterou by hra měla přinášet. Je to pro mě alfa omega. Už můj otec mi tlačil do hlavy, že fotbal se hraje pro lidi. Navíc podpořena tím, že jsem nikdy nebyl technický hráč, ale spíše nosič vody. Vždy jsem obdivoval kreativní hráče, kteří rozhodují zápasy. Chci, aby naše hra byla agresivní a ofenzivní.
Podle toho, jak vystupujete k hráčům, působíte do určité míry jako psycholog. Jaký má podle vás psychologie podíl na celkovém výkonu?
To nedokážu spočítat. V trenérském životě potkáváte lidi, od kterých si vždy něco vezmete. Já měl to štěstí při studiu profi licence, že jsem se asi třikrát potkal s Marianem Jelínkem a ten mi otevřel oči, že bez toho to nejde. Všichni trenéři říkají, že hlava je 70%, ale málokterý z nich s tím skutečně pracuje. Což určitě nemyslím jako výtku. V Opavě mám v pozici trenéra brankářů zdatného mentálního kouče, který je v denodenním kontaktu s týmem a já opravdu vidím, jak na celý tým dokáže působit. Pro mě je to již nedílná součást fotbalu.
Fotbal se rychle vyvíjí a vy již patříte k novým mladým trenérům. Dokážete srovnat trenérský styl vás a té starší generace?
Český fotbal je taková one man show, kde se bere hlavní trenér a pak dlouho nic, asistenti a trenér brankářů jsou někde v pozadí. Bohudík se však fotbal posunul takovým způsobem, že to ani nelze pojmenovat. Ať už jde o kondiční, mentální, technickou stránku, vše šlo dopředu. Je třeba mít kolem sebe tým lidí, kteří se na věc dívají podobně, byť samozřejmě nemusí mít na vše úplně stejný názor. Ale musí mít stejný cíl. Určitě se nebojím spolupracovat s lidmi, kteří jsou v těch specifických odvětvích chytřejší než já, protože mě to obrovsky posouvá dopředu a nutí přemýšlet o nových věcech. V tom je podle mě největší rozdíl. Určitě však nechci říkat, co je dobře a co špatně, leč dnešní doba si to žádá a bez toho to nejde.
Určitě si to budou číst i nějací budoucí trenéři. Co vám osobně pomáhá se vzdělávat v oblasti trenéřiny?
Určitě ten pocit, že pokud chvíli zůstanete stát, tak stojíte opodál. Pokud nechytáte trendy, tak vás to dřív nebo později doběhne. Na druhou stranu jsem zažil období, kdy jsem odmítal nové věci, protože jsem si potřeboval sám v sobě utřídit, co vlastně chci, jakým způsobem chci hrát a jak chci řešit určité fáze hry. Naučil jsem se, že nemá smysl kopírovat, ale z dobrých věcí si vybrat to, co pasuje do vaší herní filozofie a do herního nastavení týmu.
Fanoušci v Opavě si vás hodně oblíbili. Jak si to užíváte?
Samozřejmě je to příjemné, ale já to skutečně beru jako týmový sport. Vždy bude někdo vyčnívat, ať je to někdo, kdo dává góly nebo jim naopak zabraňuje, nebo je to trenér, který je nejvíce vidět. Nikdy však neopomenu a nezapomenu zmínit, že je to zásluha všech. Sešlo se zde spousta faktorů, proč nám to letos tak jde, ale musíme být obezřetní a daleko víc pracovitější, abychom se ještě zlepšovali. To, co funguje dnes, zítra fungovat nemusí.
S týmem jste se dostal až do finále MOL Cupu. Jak se to stalo?
Jedním slovem - hladovost. Co jsem se díval, tak ti kluci neměli v minulosti možnost se konfrontovat s tak dobrými mužstvy jako letos. To byl určitě jeden z faktorů. Najednou jsme tak na Slovácku zjistili, že to jde, a přišla touha dalšího a dalšího zápasu. Naše prezentace v poháru je pro mě obrovské překvapení a tohle mužstvo skutečně funguje tak, že čím lepší soupeř, tím lepší a ucelenější výkon podá. Je to obrovsky silné zjištění.
Pohár je často ošidný. Co je pro vás těžší, namotivovat proti slabšímu soupeři, nebo porazit silnějšího?
Jednoznačně to první. To si právě vyhodnocujeme. V lize určitě nerozděluji na slabší či silnější, protože druhá liga letos byla hodně náročná. Hned ve třetím kole se nám zranil Zdeněk Pospěch a my najednou přišli o hráče s obrovskými zkušenostmi, protože právě takový hráč rozhoduje, když to týmu nejde a je třeba trpělivosti. Na tomhle musíme do příští sezóny zapracovat.
Bojovali jste naplno v poháru i v lize. Jak se vám podařilo udržet tým v koncentraci na obě soutěže? Navíc druholigové týmy obvykle nemají kádr široký na dvě soutěže...
Musím říct, že jsme nedělali nic jiného než to, co jsme si nastavili v červnu, kdy jsme se poprvé potkali. Stanovili jsme si pravidla, že po kondiční stránce chceme být perfektně připraveni a že všichni hráči ví, co a jak na hřišti řešit ve svých rolích. Stavíme na tom, že se samozřejmě vždy trochu soupeři přizpůsobíme, ale určitě mu nepodřizujeme náš styl hry. V tom to pro nás bylo podle mě od začátku jednodušší. Určitě nám pomohlo i to, že kromě Zdeny (Zdeněk Pospěch - pozn. redakce) nám ten šestnáctičlenný kádr vydržel pohromadě a vyhýbala se mu zranění. Dobře trénované mužstvo by nemělo mít problém zvládnout nějakých sedmatřicet zápasů za sezónu.
A jak jste si to finále užil? Přeci jen celá Opava byla na nohou...
Nejvíce budu vzpomínat na tu cestu. Porazit ve fantastickém zápase Slovácko, doma Plzeň, ve veledůležitém utkání Brno, se kterým to bylo hodně těžké, a nakonec i Mladou Boleslav, proti které jsme šli z pozice jasného outsidera. Finále tou atmosférou, kterou vytvořily oba kotle fanoušků, to byla reklama na fotbal. Samozřejmě nám to trošku kalí fakt, že jsme nepodali náš nejlepší výkon. Avšak já se tomu jako trenér nedivím, protože v takové atmosféře řada kluků hrála poprvé. A navíc umocněno tím, že se jednalo o finále. Zahrát si podobný zápas ještě někdy v budoucnu je však obrovské lákadlo pro nás všechny.
Hladovost týmu i fanoušků byla jasně patrná, jak jste se ale vyrovnali s tou těsnou prohrou?
Já to říkám tak, že ta vidina slávy na dosah bude bolet vždycky. Teď nastupuje faktor hlavy, že jsme procitli, chceme koukat dopředu a život nekončí. Chci se na to s týmem koukat jako na poučení. Pár dní na to jsme zvládli veledůležité utkání v Sokolově, tak jsem rád, že se nám to podařilo.
Mrzí to asi o to více, že Zlín bude hrát základní skupinu Evropské ligy. Má podle vás šanci uspět?
Vezmu to ze široka. Možná to budou neradi slyšet naši fanoušci, možná i naši hráči, ale já jsem jednoznačně přesvědčen, že to pro nás bylo dobře. Překročili bychom možná o dva schody tam, kam nepatříme. Vyjma těch peněz, které by nám samozřejmě obrovsky pomohly, by to bylo kontraproduktivní pro další zápasy. Měl jsem již tu čest trénovat tým v předkole Evropské ligy a to je skutečně úplně jiná úroveň. Zlínu to moc přeji, protože ty peníze, které se dostanou do českého fotbalu, jsou velice důležité a já věřím tomu, že postaví takové mužstvo, které se v základní skupině neztratí.
Na druhou stranu vidina Arsenalu v Opavě byla pro fanoušky asi hodně hezká...
Tomu rozumím. To samozřejmě také pro mě. Co vám budu povídat, to jsou sny, kvůli kterým děláte fotbal. Já jsem však životní realista a věřím, že je vše jak má být. Sny jsou krásné, ale my ještě nejsme na konci své cesty. Tenhle ten úspěch, ať už jej někdo bere jako veliký nebo dílčí, tak by nám spíše uškodil než pomohl.
Pojďme na Fortuna národní ligu. Jak jste si letošní ročník užil?
Musím přiznat, že se ráno vzbudím a těším do práce. Je to známka toho, že pracujeme ve funkční atmosféře, kluci na sobě pracují a chtějí něco dokázat, mám skvělý realizační tým, výborné fanoušky... Samozřejmě jsme na začátku jara měli nějaké propady, ale to jsou věci, které jsou na té cestě k budoucímu cíli v podobě postupu do první ligy důležité. My se z toho musíme poučit. Každý pokles formy vám poukazuje na to, že něco nefunguje dobře, pak je jen na vás si to správně vyhodnotit a posunout se dál.
Trenér Petžela prohlašoval, že s takovým týmem, jaký má, by byla ostuda nevyhrát ligu a podobně. Asi jste rád, že se vám Ostravu daří trápit do posledního kola...
Určitě. Pro mě finanční možnosti Baníku a Olomouce jsou dvakrát, u Ostravy možná třikrát, jinde než u nás. Z tohoto pohledu konkurujeme podmínkám, kterým opravdu není jednoduché konkurovat. Už na začátku sezóny jsem říkal, že pro mě jsou obě tato mužstva hráčskou i trenérskou kvalitou obrovští favoriti. To, že můžeme hrát s Baníkem o postup až do třicátého kola, ať už to dopadne jakkoliv, je ukázka toho, že to jde i v takových podmínkách, jaké tady máme. Na možnosti klubu tady máme skvělé podmínky a fungujeme skutečně profesionálně se vším všudy. Určitě jsme ale neměli takové možnosti nákupu hráčů jako Baník. O to více vidíte, že v kolektivním sportu je důležitý způsob hry a pokud si plníme to, co si řekneme, můžeme konkurovat komukoliv.
Se závěrem se stupňuje tlak, pan Petržela označil Tomáše Smolu za simulanta, propírají se penalty... Jak moc je těžké odstínit tým od toho všeho?
Víte, já celý rok vnímám invektivy pana Petržely a vůbec ne jen na můj tým. Jsem přesvědčen, že ta jeho arogance a nepokora nemůže naplno rozvinout jeho tým. Vůbec se k tomu nechci vyjadřovat. My pracujeme sami se sebou a já se samozřejmě s hráči bavím i o tom, že tohle k fotbalu patří. My se s nimi chceme učit pracovat, a ne bojovat. Je to vrcholový sport, který ač si možná hodně lidí myslí, že ne, tak je skutečně náročný. Vrcholoví sportovci jsou denodenně na očích, ať kamkoliv jdete či cokoliv řeknete.
Celkově Opava baví fotbalem. Chybí ještě poslední zápas, ale dá se již ročník 2016/2017 nějak vyhodnotit?
Dá se zhodnotit, protože my to nehodnotíme podle výsledku. Samozřejmě k nim směřujeme, ale my hlavně chceme prvně mít tvář. Pracujeme na našem způsobu hry, ať už jde o zakládání útoku, přechodová fáze, dohrávání v pokutovém území soupeře a tak dále. To je to prvotní, na čem pracujeme a ještě nejsme na konci. Pochopitelně si i vyhodnocujeme, kteří na ten fotbal stačí, kde potřebujeme doplnit. Jsme na správné cestě a je na nás, jak v ní budeme pokračovat. Určitě to nezáleží na mě, trenérech, hráčích a klubu odděleně, ale na tom, jakým způsobem se budeme dál zlepšovat a dohromady táhnout za jeden provaz. Hodnotím tedy způsob hry, ve kterém jsme podle mě obstáli.
Sám jste už vzpomněl ztrátu Zdeňka Pospěcha v úvodu sezóny, jak moc velká komplikace to v tu chvíli byla?
Obrovská. Já si troufnu tvrdit, byť to může znít nafoukaně, že kdyby se Zdeněk nezranil, tak jsme v tuto chvíli postupujícím mužstvem.
Teď jej čeká poslední zápas sezóny, ale vy jste již přivedli jinou posilu v podobě brněnského Pavla Zavadila. Co si od něj slibujete?
To je přesně reakce na absenci té zkušenosti, kterou jsem dříve zmínil. Pavel Zavadil je pro mě jednoznačně ligový hráč. Ukázal to i fakt, jaké kluby o něj v jeho letech měly zájem. Já si od něj slibuji obrovské zkvalitnění přechodové fáze a rozehrávky. V neposlední řadě bude plnit také lídrovskou roli. Jsem přesvědčen, že až ho tady opravdu budeme mít, tak to skutečně doceníme. Věřím, že je to z mnoha ohledů vynikající nákup.
Po sezóně jistě bude zájem o vaše hráče. Už jste řešil s vedením, jak se k tomu postavíte?
Jsme transferní klub, který jistě musí prodávat hráče, ale na druhou stranu jsem na ně jasně apeloval, ať nám jako Opavě dají ještě rok. Věřím tomu, že je tady pět hráčů, kteří mohou z fleku hrát první ligu a budou to ne hráči do počtu, leč silní hráči. Hrozně bych si však přál, abychom s tou kostrou týmu zůstali ještě minimálně rok pohromadě.
Drama vrcholí také na chvostu tabulky. Kdo podle vás sestoupí?
Nepřeji to nikomu, ale určitě chci, ať se zachrání Vítkovice, protože to, jakou práci na jaře udělali v celém klubu trenéři i hráči... Pro nás to byl společně s Pardubicemi nejlepší tým, co u nás hrál. Nepřeji to však nikomu, protože to je odvrácená strana, která pro nikoho není příjemná.
Skončíme něčím pozitivním. Co je váš trenérský sen?
Já určitě mám své sny, ale jsou to věci, se kterými se určitě nechci dělit s širokou veřejností. Pro mě je důležité mít dobrý pocit z odvedené práce. A to můžete i prohrát. Ten pocit, že jsem pro to udělal maximum, je pro mě neměnný, ať už budu trénovat dorost, A třídu nebo první ligu.
A co aktivní fotbal, zahrajete si ještě?
Vůbec. Před nějakými čtyřmi pěti lety jsem se začal naplno věnovat trenéřině a přestal jsem hrát B třídu u nás na Jablonecku. Absolutně jsem rezignoval na sport, doufám, že to teď nebudou číst mladí lidi, protože já teď mám až malinko odpor ke sportu. V nadsázce říkám, že jak jsem začal používat hlavu, přestal jsem používat tělo. Ale pomaličku zjišťuji, že mě to začíná dobíhat, takže se budu muset přemoct.
