Gratulujeme k zisku ceny pro trenéra měsíce října. Co na ni říkáte?
Je to moje první oficiální ocenění pro trenéra. Shodou okolností jsem již kdysi byl hráčem měsíce v Gambrinus lize a bylo také v říjnu. Je to příjemné.
Asi vás to moc nepřekvapilo...
Vzhledem k výsledkům určitě ne, odehráli jsme pět utkání a všechna vyhráli. Tak trochu jsem to očekával. Vděčím za to však hráčům, protože ty výkony a body jsou hlavně jejich zásluha, a samozřejmě také kolegům v realizačním týmu.
Vraťme se zpět do dávné minulosti. Kdy jste si vlastně uvědomil, že chcete být fotbalovým trenérem?
Myslím, že to bylo někdy okolo pětadvaceti let, kdy jsem začal přemýšlet, co bude dál po kariéře. Uvědomil jsem si, že bych se mohl stát trenérem. Výhodou bylo, že mám vystudovanou Vysokou školu pedagogickou, protože při trenérské práci je potřeba být i pedagogem a psychologem. Od té doby jsem sledoval práci trenérů nejen z pohledu hráče, ale i z pohledu budoucího trenéra. V osmadvaceti jsem si pak začal zapisovat tréninky a bavil se s kouči více, než bylo běžné. Dlouhodobě jsem se na tu pozici připravoval.
V roce 2011 jste se objevil na pozici hlavního trenéra ve Spartě, co se tedy dělo po konci vaší aktivní hráčské kariéry?
Jsem rád, že to mohu vysvětlit. V roce 2008 jsem přišel do Sparty na pozici prvního trenéra, přičemž nade mnou byl generální manažer, nejprve tři roky pan Chovanec a půl roku pan Hřebík. Moje pozice se během těch tří a půl let v podstatě nezměnila. Jen v létě 2010 mě pak pan Chovanec začal posílat na tiskové konference, v čemž jsem pokračoval až do konce mého sparťanského působení. Ta funkce byla pojmenována jako první trenér, což neznamená hlavní trenér, ale ani asistent, jelikož jsem měl mnohem větší kompetence. Připravoval jsem i řídil tréninky, dělal jsem video analýzy, rozbor a celkovou přípravu na soupeře a tak dále. Bylo to specifikum Sparty založené na anglickém modelu.
Martin Hašek
Tým: FC Sellier & Bellot Vlašim
Narozen: 11.10.1969
Pozice: Hlavní trenér
Předchozí trenérská působiště: Sokolov, Sparta Praha, Pardubice
Ke trénování ve Spartě jste se ale dostal poměrně rychle...
Když jsem skončil svou hráčskou kariéru, tak jsem nejprve půl roku dělal asistenta u "B" týmu Sparty v ČFL, pak jsem odešel do Sokolova, kde jsem rok trénoval mužstvo ve druhé lize. Máte však pravdu, že to, že jsem se po roce a půl ocitl na pozici prvního trenéra Sparty, bylo hodně rychlé. Asi se to stalo právě proto, že jsem byl prvním trenérem a měl stále nad sebou generálního sportovního manažera, který například určoval sestavu či spolurozhodoval o odchodech a příchodech hráčů. Díky tomu to pro mě nebylo tak velké sousto, což dokazuje i fakt, že jsem na té pozici vydržel tři a půl roku.
Leč i tak jste ve Spartě skončil. Co bylo dále?
Nakonec jsme neudrželi šestibodový náskok na čele první ligy a z pozice jsem byl odvolán. Oba mí synové působili ve sparťanské mládeži a já využil možnosti být jim na blízku, a tak jsem pokračoval jako hlavní trenér "B" mužstva. Po dvou letech pak došlo ke zrušení rezervního mužstva a já tak odešel do Pardubic v rámci spolupráce mezi oběma kluby. Bylo to však šité horkou jehlou a již od začátku byla řada lidí v Pardubicích proti tomuto projektu. Spolupráce tak po půl roce byla ukončena. Já se vrátil do Sparty, kde jsem vedl talentované hráče a dělal pro ně skupinové tréninky. Nicméně neměl jsem přímo svůj tým, a tak jsem první půlrok dělal zároveň i scouting až do příchodu Tomáše Požára. Od ledna jsem naskočil do FNL jakožto trenér Vlašimi v rámci další úzké spolupráce se Spartou. Tentokrát je však všechno dáno na papíře a ve Vlašimi jsou pro to lepší podmínky. V Pardubicích se jim nelíbilo, že přicházeli mladí hráči ze Sparty a na jejich odchovance nezbylo tolik prostoru, i tady ve Vlašimi mají svou mládež, avšak ne na takové úrovni, aby zásobovala "A" mužstvo. Bez hráčů Sparty by se tu jen těžko hrála druhá nejvyšší soutěž a je to pro zdejší klub výhodné i ekonomicky. Sportovně z toho pak těží také Sparta, protože její hráči hrají FNL, mají tady i svého trenéra a pokračují v práci a koncepci, kterou začali na Strahově. Mým úkolem je převést ty kluky z dorosteneckého fotbalu do dospělého, což je klíčová část v kariéře každého fotbalisty. Podle mě je ta spolupráce pro oba kluby velmi výhodná.
Na Spartu jste tedy po vyhazovu nezanevřel?
Já jsem dokonce Spartou i placený. Prakticky jsem trenér Sparty, který teď účinkuje ve Vlašimi.
Pět let po trénování Sparty jste ve druhé lize, konkrétně ve Vlašimi, od které se toho moc nečekalo. Někdo by to mohl brát jako krok zpět. Jak to vidíte vy?
Dá se to tak brát. Když trénujete Spartu a po pěti letech jste ve druhé lize, tak to určitě není kariérní posun. Nejsem však trenér, který by si chtěl honit kariéru a riskovat to, že se mu třeba rozpadne rodina. Musím také přiznat, že jsem v té době ani žádnou další ligovou nabídku neměl. Dá se tak říci, že jsem trošku upadl v zapomnění, a angažmá ve Vlašimi mi dalo šanci dostat se zpět do podvědomí fotbalové veřejnosti. Mám dost energie a věřím, že mám před sebou ještě hodně trenérských let. Teď se snažím dělat svou práci co nejlépe a uvidíme, co mi budoucnost přinese.
Vlašimi to teď šlape. Čím to je, že jste se tak rozjeli?
Já jsem do Vlašimi přišel v lednu tohoto roku v době, kdy byl na podzim pětadvacetičlenný kádr, který byl tři body od sestupu. Čtrnáct hráčů tehdy odešlo, osm přišlo. Došlo k obrovské fluktuaci. Výrazně jsem předělal organizaci herního projevu, a tak se všechny ty změny podepsaly i na prvních pěti kolech, kdy naše hra ještě nebyla ucelená a měli jsme na kontě pouhé dva body. Poté jsme se ale zvedli a zbytek sezóny odehráli s průměrným ziskem dva body na zápas. Skončili jsme na jarních dvaceti bodech, v celkové tabulce pak na děleném sedmém až osmém místě. Dá se tak říct, že mužstvo již bylo rozběhlé a šlapalo, jenže v létě nám opět odešlo pryč šest hráčů základní sestavy a museli jsme tým znovu poskládat. Tentokrát však již přišli samí mladí hráči ze Sparty a koupili jsme akorát na hrot Pavla Vyhnala a na poslední chvíli ještě Luboše Tusjaka. Příprava nám vyšla, ale stejně jako na jaře jsme po pěti soutěžních zápasech měli na svém kontě opět jen dvě remízy. Později přišla ta tříbodová série, během níž jsme měli pětizápasovou vítěznou šňůru v měsíci říjnu a díky ní se teď spolu bavíme. Mužstvo si sedlo, je organizováno, má natrénováno a postupně se už i mladí hráči dokázali adaptovat na dospělý fotbal. Od dalších mužstev ve Fortuna národní lize se lišíme rychlostí hráčů a toho se snažíme využívat.
Přesto sedm výher v řadě, to je určitě rekord týmu ve druhé lize. Jak se s tou euforii vypořádávají hráči, fanoušci a další lidé okolo vlašimského fotbalu?
Mužstvo je v pohodě a určitě na své hladovosti nic neztratilo, navíc si věří víc, než to bylo před tou sérií. To je jen dobře. Pokud jde o veřejnost, tak tam nevidím nějaký velký nárůst. Fanoušků chodí pořád mezi pěti až sedmi stovkami, na jejich fandění či počtu se to nějak pozitivně neprojevilo. Z logiky věci by však teď měli být určitě spokojenější, než kdyby se hrálo o záchranu.
Z venku to vypadá, že máte vyváženy tým s dobrým brankářem a dvěma útočníky ve formě, co by týmu ještě tak mohlo chybět?
Asi bych chtěl změnit strukturu kádru. Například na pozici krajního záložníka teď máme pět kvalitních hráčů, naopak máme nedostatek středních záložníků a krajních obránců. Spoléhali jsme na to, že hráčům vydrží zdraví. Ne že bychom se zdravotním problémům teda kompletně vyhnuli, David Čapek, mladý útočník ze Sparty, přišel a záhy si přetrhl křížový vaz. Měli jsme tady klasickou devítku Jíchu, který je zde již deset let a který je tak nějak již na sklonku kariéry. Počítali jsme s tím, že bude hrát Vyhnal, Nečas a Čapek, po jeho zranění jsme měli štěstí, že první dva odehráli prakticky všechno. To byla klika. Ve středu zálohy se nám zranil Tarczal a zbyli nám mladí Kulhánek a Hašek, pak máme ještě dvaadvacetiletého Lienera, který nicméně tuhle pozici úplně nehrál, spíše je zvyklý být pod hrotem, takže se to ještě učí. Půlku podzimu tak hrajeme se dvěma středními záložníky a můžeme být rádi, že se ani jeden z nich nezranil. Kulhánek nám teď však odcestoval na nároďák, a hned to sehrálo roli ve víkendovém duelu s Táborskem, kdy jsme ztratili body. Museli jsme to přeskupit a už to nebylo takové, jak bych si představoval. První jedenáctku tedy máme silnou, ale musíme zapracovat na rovnoměrném zdvojení pozic.
Co dalšího bylo příčinou remízy s Táborskem mimo chybějícího Kulhánka?
I ta absence v tom nějakou roli hrála, na druhou stranu, my jsme měli šest gólových šancí, Táborsko jednu, a skončilo to 1:1. Je to tedy důsledek našeho neproměňování šancí. Když jsme hráli před čtrnácti dny se Žižkovem, tak jsme měli jen dvě pološance a oni neměli nic. A i tak jsme vyhráli gólem z přímého kopu přes zeď, což není nějaká vyložená šance. Včera jsme těch gólových příležitostí měli hodně a proměnili jen jednu a soupeř nám dal gól z pološance, kdy po standardní situaci náš hráč skóroval do vlastní sítě. Byla v tom prostě trochu smůly a naše neproměňování šancí.
Nemáte strach, že v zimě opět přijdete o řadu hráčů?
Zimní fluktuace byla vynucená, protože jsem ten kádr potřeboval přetvořit k obrazu svému, aby mohl hrát můj způsob hry. A když chcete hrát rychlý fotbal, tak jej nemůžete hrát s pomalými hráči. Naopak je potřeba obratnost a dobrá práci s míčem. S letní fluktuací jsem také počítal, protože řadě hráčům končilo hostování, měli na to věk nebo naopak již byli lepší, než aby hráli ve Vlašimi Fortuna národní ligu. Teď v zimě nepočítám s tím, že by někdo odešel. Pokud by měl někdo ze základní sestavy odejít, tak já budu na 95% proti, protože by ti kluci tady ten půlrok měli ještě dohrát a pak třeba odejít do ligy. Naopak bychom ještě nějaké hráče chtěli přivést, abychom zvýšili zastupitelnost. Pokud to vyjde tak, jak to plánuji, a kádr zůstane pohromadě, tak bychom na jaře měli být ještě silnější a každopádně vyváženější.
Odstup od druhé příčky tabulky je pouze tříbodový, určitě i hráči přemýšlejí o případném postupu. Bavili jste se o něm nějak?
Po pěti kolech jsme měli starosti se záchranou a najednou jsme udělali sérii, přiblížili se špici a přehodnotili jsme plán, kdy po podzimu chceme zůstat co nejvýše a ideálně zůstat v kontaktu s čelem Fortuna národní ligy. Postupové plány nemáme, poněvadž nemáme potřebné podmínky - dostatečný kádr a hlavně pak také stadion, který by splňoval ligové parametry. To nám však určitě nebrání chtít vyhrát v každém zápase. Taky záleží, jak zvládneme poslední utkání podzimu, protože v případě ztráty bychom se dostali do takového lepšího středu. Tam si myslím, že zhruba je naše místo a nějak tak jsem si to i před sezónou představoval. Přeci jen máme tuším nejmladší základní sestavu v lize.
Čeká vás Znojmo, jenž je v tabulce pod vámi. S čím do dalšího vzájemného utkání jdete?
Na jaře jsme jeli do Znojma v době, kdy domácí hráli o postup. Kdyby ty poslední tři zápasy vyhráli, tak postoupili. My jsme tam však zvítězili 4:0 a i když poslední dvě kola vyhráli, tak jsme je prakticky připravili o postup. Pak k nám však přijeli druhé podzimní kolo a vrátili nám to. Prohráli jsme 2:5 a to byl direkt, ze kterého jsme se těžce tři zápasy vzpamatovávali. Dostat doma od soupeře pět branek není nic příjemného. Teď máme příležitost se znovu porvat a doufáme, že to zvládneme. Nám se na hřištích soupeři hraje dobře, v tabulce zápasů venku jsme na druhém místě za Olomoucí. Venku jsme úspěšnější než doma a vliv na to má jak náš způsob hry, tak také stadion, protože cizí hřiště jsou zpravidla v lepším stavu, a tak můžeme hrát rychle a kombinačně po zemi. Mezi ně určitě patří i stadion Znojma, který je čerstvě po rekonstrukci a je to úplně jiná káva. Náš stadion má dlouhé desítky let staré podloží a tráva je dosti zmechovatělá, hřiště je holt rozbité. V tabulce jsme před Znojmem a doufáme, že to tak bude i po posledním kole podzimu a třeba i s větším rozdílem. Utkání navíc bude v televizi, takže věříme, že se bude hrát hezký fotbal, protože my ven určitě nejezdíme bránit.
Rodina je pro vás důležitá, co tedy říkáte na povedené výkony syna Martina, který si vybojoval místo v Bohemians? Jste spolu v kontaktu? Pomáháte mu?
Podle mě oba mí synové předvádějí dobré výkony a jejich kariéra se zdravě vyvíjí, tj. postupně a ne nějakými mílovými kroky, protože často fotbalisté udělají velký skok a pak mají problém to dále potvrzovat. Moji kluci mají devatenáct a jednadvacet let, ale jejich biologický věk je ještě nižší. Také proto, že jsou menší a nemají ta kila, tak se nějak výrazně neprosadili v mládežnických reprezentacích. Postupem času to ale dohánějí a jejich výkonnost stoupá. Martin šel do Bohemky nejprve na zkoušku, nakonec tam zůstal, etabloval se v základní sestavě a nyní prakticky každý zápas hraje devadesát minut. Teď dokonce dostal pozvánku do reprezentace U21 a odehrál druhý poločas v Portugalsku. To vše je díky jeho dlouhodobé poctivé práci, a já pevně věřím, že se bude dál zlepšovat. Podobnou cestou jde také Filip, kterého mám ve Vlašimi. Mám z toho radost a musím říct, že oba mají potenciál být výrazně lepší, než jsem byl já.
Pořád jste úzce vázán ke Spartě, proč již není tak dominantní jako třeba před patnácti lety?
To je poměrně složitá otázka. Prvně bych řekl, že Sparta měla daleko menší konkurenci, prakticky tedy jen ve Slavii. Pak se na scéně objevila především Plzeň, částečně se přidal i Liberec a další. Zpátky se dvěma tituly dostala i Slavia. Druhá věc, kterou považuji za základní, je to, že v době naprosté dominance Sparty jsme ještě nebyli členy EU a čeští hráči spadali do kvót pro cizince. Tudíž do zahraničí se dostávali jen ti nejlepší z nejlepších a to znamená, že museli projít Spartou nebo Slavii. Ostatní nedokázali ty hráče prodat ven, určitě ne za takové peníze. Bylo tak výhodnější je prodat do pražských "S". Zato teď jsme členy Evropské unie a na naše hráče se již kvóty nevztahují, a navíc odcházejí po konci smlouvy za nula. Sparta tak již není schopna přivádět nejlepší hráče z Česka a je pro ni složitější vytvořit jasně nejsilnější kádr. Tenkrát, když byl někdo dlouhodobě nejlepší v Ostravě, Brně nebo jinde, tak ho prostě koupila. Dneska jsou ty kluby schopné prodat své hráče do zahraničí samy.
Jste ještě mladým trenérem, co je tedy takovým tím snem na této pozici?
Ideálně třeba vyhrát Ligu mistrů nebo mistrovství světa s reprezentací. Prostě něco velkého vyhrát a užít si ten zážitek. Ještě důležitější však pro mě je, aby mi ta práce dávala smysl a bavila mě. Ve Vlašimi teď pracuji s mladými hráči a podle mě tak minimálně deset z nich bude v budoucnu hrát nejvyšší soutěž. Ta práce mě baví a je to určitě lepší než hrát spodek první ligy s hráči bez potenciálu pro další zlepšování.
